Odešel.
Jsem.
Musel jsem.
Odejít.
Takhle to dál nemohlo fungovat.
Nemůžeš být s někým, když myšlenkami i srdcem jsi neustále někde jinde.
Někde v minulosti.
S někým jiným.
S ním.
Byli jsme vedle sebe.
Ale.
Nebyli jsme spolu.
Já s tebou chtěl být.
Byl jsem.
Ale ty jsi byla s ním.
Tam někde.
V minulosti.
Pořád ses za ním vracela.
I když si několikrát slíbila, že už to nikdy neuděláš.
Že on je tabu.
Taky passé že je.
Že je pro tebe minulost.
Minulost, která tě ale nutila se vracet.
A přemýšlet.
O nás.
O vás.
O něm.
O rozhodnutích, které si měla udělat jinak.
O rozhodnutích, kterých teď možná lituješ.
A jedním z těch rozhodnutí jsem i já.
Bolí to.
Strašně moc.
Odejít.
Bolí.
Odejít od tebe.
Bolí.
Ale zůstat s tebou by bolelo daleko víc.
Svěřovat se někomu, kdo ani neposlouchá.
Protože chce naslouchat někomu jinému.
Vyprávět vtipy někomu, kdo se ani nesměje.
Protože se chce smát s někým jiným.
Držet za ruku někoho, kdo v myšlenkách drží někoho jiného.
Být vedle někoho, kdo vedle v podstatě není.
Být vedle někoho, kdo chce odejít.
Ale zároveň zůstat.
To bolí.
Milovat člověka, který miluje člověka ze své minulosti.
Copak to jde?
Takhle pokračovat?
Vedle sebe jen existovat?
Bez ohledu na to, jak moc to bolí.
Bez ohledu na to, jak moc jsem chtěl, aby to bylo jinak.
Jsem musel odejít.
Musel jsem tě nechat.
Nechat jít.
Nechat se rozhodnout.
Musíš jednu kapitolu ukončit, než začneš psát další.
Musíš uzavřít otevřené věci v minulosti, než začneš žít přítomností.
Z minulosti se máš poučit.
V minulosti nemáš žít.
Od toho máš tady a teď.
Máš žít tady a teď.
Ale ty si ještě neuzavřela svou minulost.
Neukončila si tu kapitolu s názvem “ON”.
Pořád se za ním vracíš.
Tam do minulosti.
Dokud tu minulost neukončíš, jsme minulostí i my dva.
Teď už to víš.
Proč jsem musel.
Odejít.
