Zamilovanost. Láska. Vztah.
Nejdříve láska přebíjela rozdíly.
Později rozdíly přebily lásku.
Tu naší.
Už ani nevím, jak jsme začali.
Vlastně vím, jen vzpomínání na to moc bolí. Tak radši nevzpomínám.
Vztah. Ten náš. Plný lásky. Citu. Smíchu. Porozumění.
Taky dobrýho … Chutnýho jídla.
Alkoholu, po kterém jsme pak měli kocovinu.
Vztah plný štěstí.
Milovala jsem. Tebe. Tvoje trapný vtipy, kterým jsem se stejně smála.
Tvoje oči, který mě našly v každém davu a prozradily mi o tobě víc, než sis kdy mohl myslet.
Taky tvoje tělo plný obrázků, po kterých mě bavilo přejíždět prstem.
Bavilo mě zkoumat. Tebe.
Milovala jsem to, když si mě zezadu pevně obejmul svýma dlouhýma rukama a já věděla, že mi nic a nikdo nemůže ublížit.
MI-LO-VA-LA. JSEM.
Jak se tamto mohlo proměnit na tohle?!
Hádky. Křik. Bouchání dveřma. Slzy. Ticho.
Prázdné noci. Prázdná rána. Prázdná slova.
Byly jsme plný prázdnoty.
Pamatuju si, jak jsem na tebe celé noci čekala schoulená na posteli s nadějí, že tentokrát přijdeš dřív.
Vrátil ses. Vždycky ses vrátil. Až nad ránem. Tys přicházel,j á odcházela.
Míjeli jsme se ve dveřích. Míjely se i naše životy.
Jednou ses nad ránem zase vrátil.
Já jsem však už neodcházela.
Nemohla jsem.
Byla jsem totiž už dávno pryč.
Věděl si to. Že jsem odešla. Že jsem pryč. Nadobro.
Dala jsem ti to, po čem si tak dlouho toužil.
Nebo jsem si to aspoň myslela. Svobodu. Už jsem nebyla tvoje. Ty jsi nebyl můj.
Byl si svobodný. Sám.
Bez toho, aniž by na tebe někdo čekal.
Bez toho, aniž by ses měl za kým vracet.
Není to smutný?
Jak to mezi námi dopadlo.
Nejsme my smutní?
Sedící na posteli.
Se slzama v očích.
V náručí někoho jiného.
S myšlenkou, jak to s náma skončilo.
Kde jsme sakra udělali chybu?
Neuspěchali jsme ten náš konec?
Neukončili jsme to moc brzy?
Neměli jsme prostě dál bojovat?
Kdybych tehdy věděla, jak moc bude bolet od tebe odejít. Kdybych tehdy věděla, že život bez tebe je o tolik těžší, než život s tebou. Kdybych tehdy věděla, že mě opravdu miluješ. Nikdy bych neodešla. Kdybych to tehdy věděla …
