Jizvy. Kolik jich máme?
Těch jizev.
Na srdci.
Kolik jich tam vlastně je?
Spočítáme je vůbec někdy?
Odhodláme se, k tomu je spočítat?
Tehdy to byly rány.
Otevřené.
Krvavé.
Velké i malé.
Každá rána od jiného člověka.
Čím důležitější člověk to pro nás byl,tím větší rána se na srdci vytvořila.
Ale všechny ty rány měly něco společného.
Bolely.
Strašně moc.
Tak moc, že nám stékaly po tvářích slzy.
Tak moc, že jsme už nemohli ani brečet.
Tak moc, že jsme si mysleli, že se nám srdce rozskočí.
Tak moc, že jsme si mysleli, že ta bolest nikdy nepřejde.
Ale ona přešla.
Pomalu.
Postupně.
Nepozorovaně.
Aniž bychom si vůbec všimli, že ta bolest je už dávno pryč.
Že zmizela.
A teď po těch ranách a bolesti zbyly jen jizvy.
Ty jizvy na srdci, který nikdy nezmizí.
A každá z těch jizev má svůj vlastní příběh.
A každá z těch jizev je připomínkou.
Připomínkou toho jak moc silní vlastně jsme.
Ty jizvy na srdci nikdy nezmizí.
A možná je to tak dobře.
