Skončilo to.
My.
Jsme.
Skončili.
Už pár měsíců před tím.
Před tím večerem.
Už jsem se přes tebe přenesla.
Ty ses přenesl přese mě.
Oba jsme se přes to přenesli.
A žili jsme dál.
Své životy.
Věděla jsem, že už jsi pryč.
Dávno.
Už jsem neviděla tvůj obraz před sebou.
Už jsem neslyšela tvůj hlas.
Nepamatovala jsem si, jak vypadáš.
Nepamatovala jsem si, jak mluvíš.
Nepamatovala jsem si, jak se směješ.
Nepamatovala jsem si tebe.
Jakoby mi někdo tu část paměti se vzpomínkami na tebe vymazal.
Dal DELETE.
A byly fuč.
Vzpomínky.
I ty.
Ten večer.
Tak v ten večer jsem ale měla naději.
Naději v nás.
Naději, že se objevíš.
Že se na mě opět podíváš.
Že pozvedneš koutky rtů do nepatrného úsměvu. A já si tě opět zapamatuji.
Doufala jsem, že se dáme do řeči a povíme si všechny ty věci, které jsme si nestihli říct.
Že se spolu zasmějeme.
Že spolu možná odejdeme k tobě domů.
Že se k sobě vrátíme.
Že budu mít opět TEBE.
Že opět budeme MY.
Ale ty ses neukázal.
A v ten moment jsem to pochopila.
Věděla jsem to. Věděla jsem, že tehdy to bylo naposledy, co jsem tě spatřila. Věděla jsem, že už nikdy neuslyším tvůj hlas a smích. Věděla jsem, že už nikdy neucítím tvůj dotyk na mém těle. Věděla jsem, že si už má paměť nikdy nevybaví tyto zapomenuté věci. Věděla jsem, že nám zhasl poslední plamínek naděje.
Věděla jsem, že to tak má být.
Že je to tak vlastně správné. Vlastně jsem ti byla vděčná za to, že ses tam ten večer neukázal. Protože MY DVA k sobě nepatříme.
Teď už si nesmíme zničit ty naše spravené životy.
Pracně jsme je dali dohromady.
Stavěli jsme je jako domeček z karet.
A stačilo by jediné fouknutí a domeček z karet by se rozsypal.
Stačil by jeden krok zpět.
Jedna špatně orientovaná myšlenka.
Jedno špatné rozhodnutí, které jsme už tolikrát udělali. Stačilo by se opět nechat unést touhou, která nás k sobě vždycky táhla. A pravděpodobně vždycky bude. Stačilo by se opět nechat svést a naše spravené životy by se opět rozsypaly.
Stejně jako ten domeček z karet.
A to už nemůžeme dopustit.
Dalo to tolik práce.
Postavit ten domeček.
Postavit ten život.
I sebe.
Zpátky na nohy.
Ten večer jsem to věděla.
Věděla jsem, že tohle je náš konec.
Ten definitivní.
