Toto je môj úplne prvý roz­ho­vor, za celý môj do­te­rajší ži­vot. Mu­sím sa pri­znať, že som mala menší strach, keď som sa roz­hodla, že ho chcem usku­toč­niť. Za­ťala som však zuby a šla som do toho, pre­tože téma, o kto­rej sa píše v roz­ho­vore, s jed­nou z naj­zná­mej­ších a na­jin­špi­ra­tív­nej­ších you­tu­be­rov, De­wii, je téma, o kto­rej by sa podľa mňa malo roz­prá­vať a ší­riť myš­lienky po­dobné tým jej.

De­wii je osob­nosť, ktorá mi dala mnoho do ži­vota. Dala mi nový po­hľad na svet, novú ná­dej a keď vi­díte ten jej nád­herný úsmev, váš deň jed­no­du­cho ne­môže byť zlý. Te­raz ale poďme na sa­motný roz­ho­vor. Najprv by som sa ale z ce­lého srdca chcela De­wii po­ďa­ko­vať, že s roz­ho­vo­rom sú­hla­sila.

Mohla by si pre na­šich či­ta­te­ľov pred­sta­viť seba a svoju prácu ?

Hah, to bude tro­chu na dlouho. Mám tedy 25 roků a mo­men­tálně žiji v Praze, byť po­chá­zím z mini ves­ničky na zá­padě Čech. Jsem nad­šený ces­to­va­tel, po­jí­dač ve­gan­ských dob­rot a spor­to­vec. V davu mě vět­ši­nou nejde přeh­léd­nout, je­li­kož se vy­ží­vám v ba­rev­ných vla­sech a taky mám zbar­ve­nou vel­kou část těla. Pra­covně se věnuji vý­ži­vo­vému po­ra­den­ství, tre­nér­ství a zby­tek by se dal za­oba­lit do slova “in­flu­en­cer” – to­čím vi­dea na you­tube, fo­tím fotky na ins­ta­gram a píši články na blog. Mimo to jsem ještě pub­li­ko­vala své mrk­vič­kové dítě s náz­vem “Ve­ga­nův průvodce”.

[🇨🇿/🇬🇧] Je­li­kož jsem bo­oko­ho­lic a mi­luji psaní, tak bylo mým snem na­psat vlastní knihu už od střední školy. Na­ko­nec jsem se vy­dala ji­nou ka­ri­érní ces­tou, ale sen si i tak spl­nila! Kniha je věno­vaná jed­nomu z nej­lep­ších roz­hod­nutí, jaké jsem kdy v ži­votě udělala – ve­gan­ství. Idea na­psat tuto knihu přišla z mého blogu, kde jsem se už před­tím sna­žila li­dém po­moci s pře­cho­dem na cru­elty free ži­votní styl. Chtěla jsem na­psat pub­li­kaci, kde by bylo možné na­jít všechny in­for­mace, které je­den po­tře­buje na za­čátku své ve­gan­ské cesty – zá­kladní info o stravě, tes­to­vání na zví­řa­tech, éč­kách v po­tra­vi­nách, ve­gan­ských slad­kos­tech v ob­cho­dech, na­hra­zo­vání po­tra­vin a mnoho dal­šího. Nějaké věci bych v ní takhle s od­stu­pem času sa­mo­zřejmě změnila, ale furt jsem pyšná mamka! 🥕 – – – – – – – – – – – – – – – – – – – To write a book has been my dream since high school as I am a hu­uuge book lo­ver! This one is de­di­ca­ted to one of the best de­ci­si­ons I've made – ve­ga­nism. The idea of wri­ting this book came from my blog where I had al­re­ady tried to help pe­ople with swit­ching to cru­elty free li­fes­tyle. I wan­ted to write a book, where one would find all the in­for­ma­tion he ne­eds at the be­gin­ning of his ve­gan jour­ney. I would change some things in it, but still – I'm a lil proud mommy of my car­rot baby 🥕 #de­wi­i­veg #ve­gan­book #bo­oko­ho­lic #czechb­log­ger

A post sha­red by De­wii (@de­wii.veg) on

sleduj_youtube_kanal_odzadu_sk

Si Blo­gerka, you­tu­berka, fit­nes tré­nerka, máš svoj osobný ži­vot a ešte mnoho iných vecí, ako to všetko stí­haš ?

Dříve dost hek­ticky, mo­men­tálně mám však roz­plá­no­vaný celý tý­den s tím, že každý den se věnuji jiné čin­nosti a za­tím se mi daří stí­hat vše a do toho i re­la­xo­vat. Bez diáře jsem zt­ra­cená a stejně tak bez plá­no­vání. Po­kud kdo­ko­liv po­tře­buje v ži­votě sk­lou­bit víc pro­fesí a ko­níčků, tak je or­ga­ni­zace času ne­vy­hnu­telná po­vin­nost.

Mohla by si nám opí­sať ako vy­zerá tvoj deň, po­čas pra­cov­ných dní a na­opak cez ví­kend?

Každé ráno krom ne­děle mám nějaký po­hyb – 5x týdně po­si­lovnu a 1x týdně jógu. Po­tom v týdnu mám buď práci nebo jiné po­vin­nosti (to­čení nebo stří­hání vi­deí, schůzky, apod.). Ve středu ve­čer ještě cho­dím na ta­neční kurz a 1-2 ve­čery v týdnu mám tré­ninky. O ví­kendu se sna­žím věno­vat se pří­teli, na­kou­pit si, ukli­dit, vy­prat a cel­kově tro­chu vy­dech­nout.

🌱 He­althy vi­bes 🌱Mango je ná­zorná ukázka toho, že ni­kdy se nemá ří­kat ni­kdy. Manga jsem to­tiž ni­kdy moc ne­mu­sela, přišlo mi, že ne­mají žád­nou vý­raz­nou chuť a ta malá vlákna v nich mě strašně štvala. Pak jsem ochut­nala aus­tral­skou od­růdu R2E2 (aneb R2D2😁) a za­čala jíst manga denně. Takže to ne­bylo man­gem sa­mot­ným, ale je­nom tím fak­tem, že k nám ces­tují přes půl světa, tak jak pak můžou chut­nat skvěle. Lo­kální ovoce je prostě lo­kální ovoce. Pros­pějete jím ne­jen ži­vot­nímu pros­tředí, ale i svým chu­ťo­vým buň­kám ☺️ – – – – – – – – – – – – – – – – – – – 🌱 He­althy vi­bes 🌱 Mango is a nice exam­ple that you should ne­ver say ne­ver. I've ne­ver li­ked mango, I thought it had plain taste and I ha­ted the small th­re­ads which it has. Then I mo­ved to Aus­tra­lia and I have star­ted to eat man­goes on a daily ba­sis (I'm com­ple­tely in love with this R2E2 (or R2D2?😁) va­riety). So it was­n't the mango it­self, but the fact that they tra­vel half the world to my coun­try so of course it ca­n't taste good. Lo­cal pro­ducts are lo­cal pro­ducts. By bu­y­ing lo­cal you will not only be­ne­fit the en­vi­ron­ment, but your taste buds too ☺️

A post sha­red by De­wii (@de­wii.veg) on

Po­má­haš ľu­ďom či mno­hým or­ga­ni­zá­ciam, pris­pie­vaš a po­má­haš ako sa len dá, aký máš z toho po­cit?

No, kdy­bych z toho ne­měla dobrý po­cit, tak bych to asi ne­dělala. Baví mě ins­pi­ro­vat lidi a sna­žit se jim po­moct v růz­ných ohle­dech, pro­tože jsem sama byla dřív dost ne­šťastná a hodně tá­pala po­tom, jak vlastně žít. A u or­ga­ni­zací se mu­sím přiz­nat, že je to čás­tečně z po­citu viny – vždycky jsem ob­di­vo­vala ak­ti­visty, ale sama nej­sem moc typ, co by se vy­ží­val v de­mons­tra­cích, atd., takže to kom­pen­zuji přís­pěvky na je­jich čin­nost. Pro mě je lepší ak­ti­vis­mus ten, co dělám než půso­bení v nějaké or­ga­ni­zaci.

Ne­dávno si na svo­jom ins­ta­grame pri­dala ins­tas­tory, kde si rie­šila je­den prob­lém, o čo išlo?

Teď ne­vím, co přesně máte na mysli, ale asi ten den, kdy se na mě trošku se­sy­pal ži­vot? Ne­měla jsem ten­krát úplně šťastný den, k tomu mi přišla zpráva o úmrtí v ro­dině a do toho jsem se ná­ho­dou do­stala na ra­sis­tický přís­pěvěk na fa­ce­bo­oku během kon­ver­zace s pří­te­lem. A tak mě to celé tro­chu do­stalo. Sa­mo­zřejmě, že už jsem se set­kala s tím, jak se Češi vy­ja­dřují k oso­bám jiné rasy a běžně nad tím jen krou­tím hla­vou. Ten den ale ze mě hold po­tře­bo­valo něco ven.

Toto byl ten nejk­rás­nější zví­řecí zá­ži­tek v mém ži­votě. Je­li­kož do ZOO a tomu po­dob­ných ins­ti­tucí ne­cho­dím, tak jsem ne­tu­šila, zda se mi po­daří je ales­poň za­hléd­nout. Že se s nimi budu přes dvě ho­diny maz­lit jsem opravdu ne­tu­šila! Jsou úžasní a já jsem ne­sku­tečně šťastná, že jsem mohla za­žít část aus­tral­ské di­vo­činy ❤️ – – – – – – – – – – – – – – – – – This was the most be­au­ti­ful ani­mal expe­rience in my en­tire life. As I’m not fan of ZOOs and ot­her ins­ti­tu­ti­ons like that, I didn’t know if I would have a chance to at le­ast spot them. I se­ri­ously didn’t expect that I would be cudd­ling with them for two hours! They are won­der­ful and I’m so happy I could see this be­au­ti­ful side of aus­tra­lian wild­life ❤️

A post sha­red by De­wii (@de­wii.veg) on

Aký je tvoj po­hľad na danú tému?

Jsem proti veš­ke­rým for­mám ne­rov­no­práv­nosti a zrovna u ra­sismu ne­chápu, jak může vůbec v 21. sto­letí ještě exis­to­vat. Od­su­zo­vat člo­věka na zá­kladě od­stínu jeho pleti, po­hlaví nebo se­xu­ální orien­tace je pri­mi­tivní. 

Čo si mys­líš, že sa dá s týmto prob­lé­mom ro­biť ?

Upřímně do­u­fám, že po­dobné smýš­lení bude ze spo­leč­nosti po­malu mi­zet. Je­den by řekl, že po ot­roc­tví a zá­žit­cích z druhé světové války se bude lid­stvo cho­vat ji­nak, ale oči­vidně není snadno po­u­či­telné. Je­den z důvodů, který přis­pívá k ne­ná­visti, jenž můžeme vi­dět na čes­kých dis­ku­zích je dle mého zá­vist a ne­spo­ko­je­nost s vlast­ním ži­vo­tem. Tak můžeme jen do­u­fat, že další ge­ne­race se na­učí sous­tře­dit na zkva­lit­ňo­vání vlast­ního ži­vota místo toho, aby ne­spo­ko­je­nost s ním chr­lila ve formě ne­ná­visti a zá­visti.

Change the world 💙

A post sha­red by De­wii (@de­wii.veg) on

Máš ne­jaký od­kaz, ktorý by si chcela ľu­dom od­ká­zať ?

Vzhle­dem k tomu, co jsme nyní ře­šili snad jen, ať ne­řeší, zda má někdo tma­vou pleť či zda se mu líbí osoby stej­ného po­hlaví. Barva pleti nebo orien­tace ne­říká nic o tom, jaký člo­věk je a právě to, jaký je uvnitř a jak se chová k os­tat­ním by mělo být důle­žité.

Ok­rem toho, si veľký za­stánca ve­gan­skej stravy. Kedy padli prvé myš­lienky o tom, že sa sta­neš ve­gan­kou, a čo ťa mo­ti­vo­valo ísť do toho ?

Bylo to v létě na fes­ti­valu, kde jsem poprvé ochut­nalo něco s ná­lep­kou ve­gan. Byl to bur­ger, zmrz­lina a pa­la­činka, což tak nějak roz­bilo mojí před­stavu o tom, že ve­gani jí jen ze­le­ninu, ovoce a rýži. Po pří­jezdu domů jsem si tedy vy­hle­dala in­for­mace o tom, proč by vlastně někdo chtěl takhle jíst. No a bylo roz­hod­nuto.

[🇨🇿/🇬🇧] Dnes bych se chtěla po­ba­vit o štěstí – často mi to­tiž pí­šete, že vy­pa­dám hrozně po­zi­tivně a šťastně. A je­li­kož so­ciální sítě můžou vy­tvá­řet fa­lešné před­stavy o ži­votě ji­ných, s kte­rými se pak na­víc lidé srov­ná­vají, tak bych chtěla tohle tro­chu uvést na pra­vou míru. Abyste si ne­mys­leli, že se směju jak slu­níčko na hnoji 24/7 🌝 Dávno v čase jsem moc usměvavá ne­byla a chtělo to dost práce, abych se změnila. Sna­žím se zůs­tat po­zi­tivní, jak jen to jde, ale někdy to prostě nejde. Někdy mám den bl­bec, kdy mě furt něco štve a jindy si zase po­tře­buji za­lézt do po­stele s hud­bou a vy­bre­čet se. Dřív mě to štvalo a mys­lela jsem si, že bych správně měla být v bodu, kdy jsem šťastná ne­us­tále, ale to jed­no­duše není možné. A tak je to v po­řádku. Důle­žité je sna­žit se, jak to jen jde a když to nejde, tak se z toho neh­rou­tit. Však jsme jen lidi 😌 – – – – – – – – – – – – – – – – – – There is one thing that I would like to dis­cuss to­day. You of­ten write me that I look very po­si­tive and happy and as I know that ins­ta­gram ma­kes il­lu­si­ons about ot­her pe­op­les’ li­ves, I don’t want you to think that I’m smi­ling all the time. Back in time I wasn’t like this at all. I had to work on my­self to be­come a happy per­son. I try to stay po­si­tive as of­ten as po­ssible, but so­me­ti­mes I get sad or an­gry or I cry like a little baby as every ot­her per­son. I used to think that it’s so­met­hing bad and that I should be a 100% pure happy per­son, but it’s not po­ssible. And that‘s com­ple­tely fine. Just try your best and re­mem­ber – we are just hu­mans 😌

A post sha­red by De­wii (@de­wii.veg) on

Čo re­ak­cie od oko­lia? Ako si to vzala ?

S ve­gan­stvím jsem to měla cel­kem jed­no­du­ché, je­li­kož ro­dina i ka­ma­rádi už byli zvyklí, že ne­jím maso, tak je asi nějak ne­přek­va­pilo, že jsem si vy­mys­lela ještě něco k tomu. Něk­teří ka­ma­rádi to i ce­nili a měli to za správ­nou věc, kte­rou by sami ne­byli schopní do­dr­žo­vat. Po­kud jsem se set­kala s no­vým člo­věkem, tak se někdy stá­valo, že se mě sna­žil uar­gu­men­to­vat, ale moc jim to ne­šlo.

Keď sa ob­zrieš o pár ro­kov späť do mi­nu­losti a po­tom sa vrá­tiš do prí­tom­nosti, čo ti pre­behne hla­vou ako prvé?

Ob­rat, po­krok. Do­spí­vání jsem měla dost di­voké, ne­šťastné a zma­tené. Ne­věděla jsem, co se ži­vo­tem a i pře­mýš­lela o jeho ukon­čení. Někdy mi přijde až ne­možné, že jsem se do­stala do stá­dia, kdy jsem ne­jen šťastná a spo­ko­jená, ale do­konce učím os­tatní lidi, jak se k ta­kové fázi také do­stat.

Dnes je to přesně rok, co jsem řekla to­muhle klu­kovi, že to spolu zku­síme. Ne­cí­tila jsem se na to ten­krát přip­ra­vená, ale teď jsem strašně vděčná za to, jak jsem se roz­hodla. Ne­budu lhát a ří­kat, že si ni­kdy ne­le­zeme na nervy. Ale to už tak k ži­votu pa­tří. Důle­žité je, že pře­va­žuje to dobré, že se ak­cep­tu­jeme i se svými “chy­bami”, že chceme dělat toho dru­hého šťast­ným, že se pod­po­ru­jeme a že se mi­lu­jeme ještě víc jak na za­čátku ❤️ To vše jsem od vztahu vždy chtěla a ko­nečně to mám ☺️ – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – To­day is exactly one year since I told this guy that we can try it to­get­her. I didn’t feel re­ady for it, but I feel so gra­te­ful now that I made this de­ci­sion. I’m not go­ing to lie and tell that we ne­ver fight, but that’s what life is. What is im­por­tant is that there is more of the good, that we ac­cept our “flaws”, that we want to make each ot­her happy, that we sup­port each ot­her and that we love each ot­her more than at the be­gin­ning ❤️ That’s all I ever wan­ted from the re­la­ti­ons­hip and now I have fi­nally found it ☺️

A post sha­red by De­wii (@de­wii.veg) on

Máš ne­jaké ži­votné motto?

To asi úplně ne, ale po­slední do­bou mi hla­vou často běhá “umřeš”. Což moc ne­zní jako ži­votní motto, ale “ži­ješ jen jed­nou” je kýč. Často v ži­votě ře­šíme věci, které jsou na­prosto ne­pod­statné a zby­tečné. V ta­ko­vých chví­lích si právě sna­žím při­po­mí­nat, že můj ži­vot na zemi má ome­zený čas. Tak by bylo fajn si ho užít.

Vieme, že si špot­rov­kyňa a tvrdo tré­nu­ješ, máš ne­jakú radu pre tých, ktorí sa sna­žia za­čať cvi­čiť, no ne­jako im to nejde a po pár dňoch sa vzdá­vajú? Je ne­jaká mo­ti­vá­cia ?

Mo­ti­vaci si každý musí na­jít sám, ale jen ona dle mého ne­stačí. Mo­ti­vace vás to­tiž může kdy­ko­liv zkla­mat, což se děje dost často a proto má­lo­kdo vy­drží cvi­čit dlou­ho­době. Je za­po­třebí neb­rat cvi­čení jako po­vin­nost nebo jako něco, co slouží k do­sa­žení něja­kých cílů. Sport by měl být zá­bava, re­lax a běžná sou­část ži­vota. Po­kud někdo není zvyklý spor­to­vat, tak to pro něj sa­mo­zřejmě bude ze za­čátku těžké, ale ča­sem se z toho stane zvyk. A pak už má v pod­statě vy­hráno.

Komentáre